Dnesni svatek Emilie primo vybizi k tomu, abych Vas srdecne pozval na vystavu obrazu moji babicky Emy Blazkove. Budu moc rad, kdyz dorazite a podivate se na PRAHU POZAPOMENUTOU...
PRAHA POZAPOMENUTÁ
(Obrazy Prahy Emy Blažkové v Portheimce 25.11.-20.12.2008)
Ema Blažková se narodila v Praze roku 1924, v úřednické rodině. Jen stěží je možné odhadnout, po kom zdědila výtvarné nadání. Za války, kdy studovala gymnázium v Roudnici nad Labem, se stala jednou z obětí tažení proti českému studentstvu v období heydrichiády. Jen necelý měsíc po atentátu na říšského protektora, 20. června 1942 obsadilo kladenské gestapo budovu roudnického gymnázia a zatklo 84 studenty. Jako záminka jim posloužila údajná příprava atentátu na učitele německé obecné školy v Roudnici a konfidenta gestapa Alfréda Bauera. Zatčení studenti, mezi nimi i Ema Blažková, byli převezeni k výslechům do Malé pevnosti v Terezíně. Z Terezína, kde dva věznění studenti zahynuli, byla propuštěna až 2. listopadu 1942.
Z terezínského období pochází řada kreseb, na nichž Ema Blažková zachytila každodenní život vězněných. Výrazné, na mladou dívku pozoruhodně vyzrálé jsou její portréty spoluvězňů. Již tehdy Ema Blažková dokázala mnohoznačnost svého umění. Uměla zachytit vnitřní život ve tvářích portrétovaných osob, stejně tak jako několika čarami postihnout vše důležité na právě kresleném místě či vybrat ze situace to podstatné pro budoucí vzpomínky.
Po válce ukončila středoškolská studia, studovala kreslení na ČVUT v Praze u prof. Martina Salcmana, Cyrila Boudy a prof. Karla Lidického, na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Karla Mináře a Vladimíra Sychry a na UMPRUM u prof. Antonína Pelce.
Už od padesátých let se v její tvorbě objevují totožné motivy, s nimiž jsme měli možnost se setkat v Terezíně. Jsou to především krajinomalba a portréty, nevyhýbala se však ani žánrovým výjevům či zátiším. Především se ale stále vracela k oblíbeným motivům své milované rodné Prahy.
Samostatně vystavovala od roku 1948, nejen v tehdejším Československu, ale i v Athénách, Mnichově, Leningradu, naposledy ještě v roce 2002 v Litoměřicích. Věnovala se i ilustrační tvorbě pro děti.
Věznění v Terezíně Emu Blažkovou umělecky i lidsky poznamenalo. Bylo to trauma, kterého se až do smrti nezbavila. Už od dob studií na uměleckých školách se projevovalo mimo jiné nepotlačitelným odporem k totalitě – tentokrát k té nastupující, komunistické. Ema Blažková své okolí a především oficiální instituce provokovala výjimečností, výstředností a nekonformností. A tak se umělkyni režim mstil jako každému, kdo se v té době jakkoli odlišoval; znepříjemňoval jí život a tvorbu, kterou pomocí režimu oddaných institucí bagatelizoval. Bylo jenom otázkou času, kdy neustálé konflikty s mocenskou mašinérií přerostou v otevřenou srážku.
Svobodomyslnější šedesátá léta, jeden z vrcholů malířčiny tvorby, střet jenom dočasně odvrátila. Na začátku sedmdesátých let, v době stranických čistek a tvrdé normalizace, byla Ema Blažková na základě vykonstruovaného obvinění zatčena. Z ruzyňské vazby byla posléze přemístěna do psychiatrické léčebny v Bohnicích, kde u ní naplno propukla vážná duševní choroba. Zatímco dosavadní pohnuté životní peripetie měly paradoxně na její tvorbu pozitivní vliv, tentokrát tomu bylo naopak. Její díla už nikdy nedosáhla takové výrazné umělecké hodnoty jako v předchozích vrcholných obdobích a malířčina tvorba se ubírala úplně jiným směrem než by tomu bylo za normálních okolností…
Ema Blažková zemřela v den svých sedmdesátých devátých narozenin, dne 31.srpna 2003 v Praze.
Výstava Praha pozapomenutá připomíná nejtypičtější část díla Emy Blažkové, její Pragensie, obrazy různých zákoutí Prahy, jak jí kdysi vnímala, cítila a zachycovala. Jsou to často výjevy z míst, která dobře známe, ale v podobě, jež už je minulostí, na kterou pomalu zapomínáme. Blažkové obrazy jsou připomínkou té Prahy, která je vryta v hloubi paměti několika generací citlivých „pražských chodců“, řečeno s básníkem. Je to Praha pozapomenutá, nikoli zapomenutá. Stačí se podívat, vstoupit do obrazu, a jsme v ní, v té Praze našich vzpomínek.
Předvánoční čas je pro takové zastavení tím nejlepším okamžikem.
Petr Žantovský
(s použitím biografické studie PhDr. Jana Štíbra)
Kratky zaznam z posledni uspesne vystavy v Terezine
No comments:
Post a Comment